1a fase Kayakpolo Portugal Cup + výlet na Kanáry
Táák, super. Sedím si ve své rezidenci v Parede, kousek od Lisabonu. Za okny šumí moře. Je trošku zakaboníno. Vodní páry malujou na nebi takový všemožný obrazce a jak se do nich občas opře sluníčko, tak je to věru pěkná podívaná. Za půl hodinky se pomalu vydám na letiště a jupí pozdravit Silvi do Madridu. Dovolená. Paráda. Je pondělí. Občas mi trochu zabliká ICQ a s někým si povídám. Ale myšlenky úplně obyčejné, odpočinkové.
Minulou středu jsem si uvědomil, že to volno fakt potřebuju. Takové to volno že aspoň pár dní nebudu fakt na nic myslet a nebudou mi k tomu pomáhat žádné stimulační nebo tlumící látky. Skoro sem si připadal jako by kapacita mojí hlavy byla prostě vyčerpána. A méně podstatné myšlenky jako by tekly z uší ven. A tak jsem úplně nemohl vydržet až přijde pátek. Pátek, ta malá sobota, na kterou se každý normální člověk i zevloun těší. Všechno je trochu uvolněnější. Taková malá sobota. Mám rád pátky. Na radiu jedna hraje od devíti jeden chlapík a hraje muziku přesně podle mého gusta. I tendle pátek hrál. Já sem sice nebyl tak uvolněnej jak sem si původně představoval, ale taky dobrý. Ještě jsem ráno trochu pojezdil a povyřizoval vše co bylo potřeba abych neodpočíval jen tak, ale se i trochu rozvíjel. Tak jsem si zajel k Jahodě do nemocnice pro knihu. Zajel do Hika pro nějaké špricky pro ty moje šprickonenasytné portugalce. Dal auto do servisu. Teda spíš nechal auto doma a poprosil naše aby to tam dali, páč už sem byl trochu ve skluzu. Vyrazil do školy. Menza. UHO. Připravit komp do sítě na nevypínací zásuvku abych kdybych náhodou přece jen musel pracovat tak abych to všecko mohl řídit. Jsem takový ředitel vlastně. A eště k tomu jsem potkal Ještěrku. Jo jo, tu Ještěrku, modrooké děvče s dolíčky a blonďatýmy kudrlinami. Jednou, no možná i víckrát, převážně trochu v excitovaném stavu, jsem o ní zpívával takovou pěknou písničku. Jednoho dne na štěrkuuuu, potkal sem tam Ještěrkuuuu, je to dívka velmi miláááááá, pěkně mi ………. tum tu dum tum tum…Tak jsme i když s trochu nabitým programem chvilku poklábosili nad kávou o životech, neb jsme se skoro deset let neviděli. No a pak už takové klasické schéma. Jak říká Masíčko, mastnejma tyčema na letiště. Zevrubná antiteroristická prohlídka. Což mi připomíná jak sem podle pravidel spořínkova dobrodružství chtěl ušetřit za checkinovanej batůžek s nákupem pro portugalce a narval něco o velikosti melounu do velikosti většího pomeranče a zbytek věcí schoval po kapsách. Takže když jsem to na RTG kontrole všechno znovu vytahoval z kapsáčů tak ten chlapík docela nevěřil a z fronty se ozývalo abych nezdržoval. Wizz opruzoval na bráně ohledně rozměrů báglů. Tak jsem byl krapet nervózní, že budu muset prohlásit svou helmu za klobouk a módní doplněk a celou dobu s ní sedět na hlavě v letadle. Nechali mě být. Paráda. Dobytčák se brzo zaplnil. Nacpal jsem se k okýnku a otevřel první stránky docela poutavé knihy o chlapíkovi co je stážistou na interně. Občas se docela pohihňávám, páč je to napsáno skutečně pěkně. Vedle mě funí nějací spolucestující, kteří tak tak doběhli letadlo. Taková bandička co si jede vyhodit z kopýtka do Madridu a jsou velice natěšení a mladí a krásní. A ta slečna co seděla vedle mě a její chlapec mi nabízel toast, pořád jí padala taková ta neposedná ramínka. Tu vlevo, tu vpravo. Tak jsem se střídavě soustředil na četbu, střídavě koukal jak se mění krajina pod námi a na to co to neposedné krajkoví té slečně ještě ukáže. Krajkoví nic neukázalo a tak sem nakonec usnul a přebral kontrolu nad těmito kousky oděvů sám alespoň v představách. Madrid. Chcalo. Foukalo. Kapitán se omlouval, že bude chvilku kroužit okolo a čekat zda neuvidí světýlko než sedne. Nakonec uviděl a my s pár desítek minutovým zpožděním dosedáme v Barajasu. Z letadla poslední. Je mi zima. Trochu rozespalej. Cesta na Chamartín. Telefon mé malé španělské sestře zda nemá chvilku čas, že mi to jede až za dvě hodiny. Nemá. Hamburger na nádraží. Knížka o internistovi. Nádraží. Lidi poseděj, pokoukaj, zvednou se, odjedou, přijedou jiný. Půl jedenáctá. Pěknej vláček společnosti RENFE. Já sedící v turistické třídě, trochu ospalý po dlouhém dni. Závidím těm co si koupili spací vůz. Nicméně během pár hodin se i ta turistická třída vyprázdní a tak můžu přesednout na skupinu sedadel co jsou proti sobě, složit je proti sobě a v sedolehu vytuhnout. Nechat se vzbudit na portugalských hranicích novým průvodčím. A pak střídavě povytuhávat až do rána, kdy se za okny vynořila má oblíbená kotlina ria Tejo. A znovu doléhá takový ten vzpomínkový šlem. Z mého působení zde. Slunce pomalu vychází. Celá země je v jarním rozpuku. Mokřiny kolem Teja jsou nasáté jak houba. Míjíme Oriente, ponte de Vasco de Gamma, mimo jiné donedávna nejdelší na světě. A už je tu konečná ze všech konečných nejkonečnější. A na peróně Diogo a Carlos. Jsem rozespalý a tak Diogovu nalejvárnu sotva vnímám. Ale je to takové příjemné bzučení. Malá snídaně hurá směr Setúbal. Natrhnout šosy těm ostatním týmům. Ale to až pozdějc. Jdu na letiště, ať mi to neuletí. Neuletělo. Ani to další, ani to další letadlo ve kterym teď sedim. Takže zpět k Setúbalu ať je to vše pěkně po pořádku. Po cestě s Diogem bedlivě krafeme. Kanupolo, holky, kanupolo, trošku i o práci. Hřiště i areál tohohle klubu opět krásně vyvoněné. Voda v bazénu trochu zelená. Počasí tak trochu proměnlivé. Přicházím a zdravím své známé a kamarády. Prodávám ty špricky. Sepisuju nové objednávky. Klábosím s ostatníma o všem možném. Taková super projížďka po životech mých kamarádů za poslední půlrok. Vcelku vtipné. Nejednou se mi stalo, že si tak sedím, cucám kafe na terase, nohy na zábradlí s cedulí „nedávejte nohy na zábradlí“, někdo přijde, popovídá, svěří se, odejde, příjde další, posadí, popovídá, svěří se, odejde. Tak si tak říkám, že dělat ve zpovědnici může být občas docela slušná zábava. Zvlášť když si ke mě chodili občas i pro názor či pro radu. Ten den jsem byl takovej pan rada. Ve zkratce nějaké drby. Julia není v portugalsku zrovna spokojená, chybějí jí kamarádi z Madridu, nemá pořádnou práci, chtěla by zažít něco velkého. Gandhí takřka to samý. Chce přestřihnout pupeční šňůru a vydat se žít někam do světa. Dani brblá že Julie brblá. Joao, toho sem moc rád viděl, vlastně po třech letech co jsme spolu hrávali za CNL B. žije teď někde v Holandsku, kde mají sedmiteslové MRI a zkoumají jaká část mozku se aktivuje když si člověk vybaví psa. Hraje za Coimbru tenhle rok s Tomixem a Tomaxem. Moc se jim nezadařilo páč vypadli z horní poloviny turnaje, ale jinak veselá grupa. Bola má nemocnou dcerku, asi rýma. Johny je naprosto spokojenej se svým životem. Planche asi zabalí kanupolo, protože si připadá starej a eště k tomu se bude ženit. Diogo je pořád strašně chytrej. Barbes musí moc pracovat, takže ani nepřijel hrát. Carlos pořád trénuje a posiluje. Děcka z CDPA mě zdraví „hi Jacob“. Joao Botelho dělá novej mladej tým a chce po mě spoustu vybavení. Kluci z Amory chtějí otestovat Agility boat. Místňák Bruno hraje pořád jak o život. Šli jsme na vodu poprvé někdy kolem poledne. Vcelku jednoduchá taktika ve skupině. Pressing a tlačit to hlava nehlava. Vcelku přesvědčivě rozsekáváme ostatní týmy a kolem sedmé večer postupujem z první příčky. Ten poslední zápas už byla docela tma a se svou pidlovokostí jsem hru a hráče spíš jen tak tušil. Vyměnil sem si s Halounem loď, a mám tak v Lisabonu už vlastně komplet vybavení. Jen mám trochu problém se svou velikostí. Mé dva česnečky do sedačky sice narvu ale je to trochu bolestivá procedura. Ale na druhou stranu v té lodi zas docela dobře držím. Večer jsme všichni docela slušně kožený a tak se nacpem Bitoquem, takovej plátek masa s vajíčkem a hranolkama, a jdem takřka okamžitě spát. Bydlíme u Daniho a Julie ještě s Carlosem. Na jedný matraci s bachařem padají nějaké vtipy na homosexuální praktiky. Naštěstí nedochází k činům a vytuháváme takřka okamžitě. Budíček ráno asi v půl sedmý. Pro děcka na Jamor a tradá zas do Setúbalu. Hrajem sice až pozdě ale vzhledem k tomu že náš klub postavil dokonce čtyři týmy, máme ráno o zábavu postaráno. Děckám to jde fakt náramně, Bčko jsou trochu smolaři, páč v prodloužení v Play- off dostávají góla, a tak musí příště zase hrát druhou divizi. Bavíme se legráckami typu pověšené boty na vlajkový stožár, občas pískám, i penaltu jsem nařídil. Klučina sice remcal, že skutečně nechtěl dát protivníkovi pěstí, že se mu jen smakla ruka, ale co se dá dělat. Vůbec ty portugalsi jsou jedna velká banda stěžovatelů a herců. Diogo vzpomíná na na „Six on me“ guy. Počítáme krávy. Kafíčka. Jdem si zahrát semifinále. A než se nadějem v prvním poločase prohráváme dva jedna. Trochu Diogovina, párkrát se nedohodli při měnění hráčů. Taky si občas zahraju a tak nějak mám dobrou náladu, rozdávám úsměvy, hraju si tak uvolněně. Na přesruku tam posílám góla, tribuna aplauduje. Mám dobrý pocit ze hry. Zoufalý pokus Amory o pressing tvrdě trestáme a nakonec dáváme nějakých 4:2. jdu ven, užívám sluníčka a pohody. První přišel Johny, trenér. Hey Pýt, jů kánt plej men tu men lajk dys. Hmm, povidam ok, možná sem hrál trochu riskantně, ale dařilo se, a neudělal jsem žádnou chybu, moc si toho nevšímám. Pak Dani, Hey Peter, jů kánt plej men tu men lajk dys. Co je doprdele? Nechte mě bejt. Dvě minutky. Diogo. Hey Petr, jů kánt plej men tu men lajk dys. Ach jo. Julie se může potrhat smíchy a Joao nestranně komentuje, že CDPA hráloé strašnou křeč a jedinej kdo něco hrál jsem byl já a že takhle vyjebat s protihráčem v docela důležitým zápase má rozhodně smysl. Zpalaťpánbu že aspoň někdo. Když mu říkám že m tak baví hrát, dostávám ponaučení, ať to radši nikomu v týmu neříkám a hlavně ne Carlosovi, že bych se strašně diskreditoval, a možná by mě i zabil. No finále proti domácím se nám úplně nepovedlo. V počátku Planche ukázal, že rozhodně ještě nepatří do starého železa. Pak dostáváme strašně smolnýho góla a riskneme pressing. Hra je to vskutku tvrdá a koukatelná. Pressing hrajem dobrejch patnáct minut z dvaceti. Tlačíme co to jde ale prostě to nejde. Občas nějaká potrestaná chybka a tak nakonec debaklujem vysoko 2:6. Kluci jsou nasraný, Diogo zas natahuje, Daniel nechce poslouchat písničku v autě , teď mi vypadl interpret „ …… open the doooooorr, Im looooser babyyyyy, so why dont U kill meeeee …..“. ono to vůbec zas byla scéna. Před zápasem takový to pekelný soustředění. Slova trenéra z Coimbry. Nevím proč zrovna on, moc ho neznám, nemluví anglicky, ale od vidění je to takovej pan Lorenz, odborník na slovo vzatý. Jedinej kdo mu to v těch šatnách žral mohl být tak Carlos. Diogo to nazval „Rocky speech“, Planche tak jen čuměl, Dani zkoušel na kolikero způsobů si dokáže omotat hlavu páskem od svých kalhot já se tak maximálně šťoural v nose a Johny apatycky koukal před sebe. Předávání medajlí. Cesta do Ližboutu. Rozloučil jsem se s ostatníma. Jel domů k Danimu. Ten šel do práce, páč měl dodělat nějakou kytaru do pondělka do rána. Já úřaduju vařím si véču. Kupodivu špagety s protlakem a těším se na dovolenou na kanáry. Ráno trochu práce, vláček do centra, busík na letiště, letadlo do Madridu. Půl dne v prdeli a já v Madridu. Sraz se Silvi na La Ellipa. Kávička v kuchyni, šest měsíců dvou životů v kostce. Venku už je tma, že zajdem pozdravit i další kočičky v tomhle městě. Sylvi, a Marii. Jako naposled v Praze, já a tyhle tři slečny. Dáváme si nějaký dlabanec v restošce s houbovými specialitami. Musím říct fakt dobrými. Popíjíme trochu vína. Povídáme. Vcelku vtipné rozhovory. Silvi našel na friendface kluk co jí dal první pusu když byli děcka. Tak jsme vymýšleli jak to navlíknout aby z toho byl pěkný příběh. María se rozpovídala jak měla těžší období, ale že už je vše ok. Sylvi jak zhubla tak je fakt šik a je vidět že si to uvědomuje. Přes kanupolo, cestování, plány debata končí u sex toys. Sylvi musí domů páč ráno vstává. My s Silvi a Marií, ještě máme chuť na jeden drink. V baru co jsme zapadly z počátku nikdo nebyl a měli speciální nabídku gin s tonikem. V příjemné společnosti jako jsou tyto dvě milé dámy čas rychle utíká. Drinků lehce přibývá a když při jednom horlivém vyprávění jedním gestem smetu všechno sklo ze stolu, čekám že půjdem domu, páč už další nedostanem. Chyba lávky. Kluci od baru přišli, uklidili, nalili znova a nás už to trochu dostalo. Vrávorem odcházíme s písničkou na rtech na noční autobus a aspoň na dvě hodinky si zdřímnout, neb letadlo mi letí brzo ráno. Kalná jsou rána opilcova. Silvi mě nenávidí, když mě hází na letiště. Loučíme se. Já sedám do modrožlutého letadla, kde trochu opruzujou letušky s baťohama. Letadlo plný. Nohy v uličce. Ta koza jedna mi přežehlila nohu vozíčkem asi dvakrát. Horká čokoláda mě trochu sparvuje. Asi sem i usnul. Najednou přistáváme. Takový zvláštní ostrov. Docela zakaboněný. Z okýnka jsou vidět takový plantáže banánů, jak se později dovídám, hlaví vývozní artikl ostrovů. Letiště. Jdu ven. Fouká jak prase a je docela kosa. V duchu se proklínám, že jsem v pátek ustřihnul nohavice u kalhot a že jsem s tím nepočkal radši až sem. A nebo že sm se na to nevybodnul úplně. Takže trochu otužování. Můj plán je zalézt na pláž za letiště a trochu dospat. Arnošt má přiletět až někdy ve tři a Cae pracuje až do večera. Úplně mi vypadlo, že jsou tu už Bradin a Lůca. Od včerejška. Přišla mi SMS, že jsou někde v centru a jestli nechci za nima dojet. OK, inu proč ne. Beru Guagua, jak tady místní nazývají autobusy a jedu do centra. Sraz máme u autobusáku. Najdu si tam pěknou lavičku na sluníčku pod obrovským fíkusem, dávám si něco k snědku a pozoruju dech města kolem sebe. Dává se semnou do řeči nějaký Belgičan, co má trochu trable, že mu nefunguje platební karta a potřebuje něco autem a že odpoledne odlítá. Vcelku milý pán. Poděkuju za příběh a popřeju hodně štěstí. Trochu vytuhávám na lavičce. Z klimbání mě probouzí Lůca. A za chvilku Bradin, kterýho pokadí pták sedící na fíkusu nad lavičkou. A že jedeme na jih do Maspalomas. Přejet celý ostrov nedá věru moc práce. Skočíme do autobusu a za půl hodinky jsme na jižním cípu ostrova. Trochu shopping a na pláž. Docela vyturistovaný. Lehnem si na celtu, konzumujem, koukáme, čekáme na Arnošta. Trochu pospáváme. Lidi kolem proudí po pláži sem a tam. Jako na povel se kolem půl pátý zvednou a začnou hromadně odcházet. Pravděpodobně na hotelové večeře, masáže, procházky, kafíčka, welnessy, pilatesy a jiné podobné kratochvíle co tak normální lidé na dovolených dělají po celodenní dřině na pláži. Arnošt přišel, trochu pobledlej, že prej nějaká chorůbka. Dáváme láhev růžového a jdeme se projít po písečných dunách. Takové pěkné zajímavosti přírodní, co tu maj. Docela legrace, písek úplně všede, pěkně se to sype, nahoru, dolů. Západ slunce. Návrat do Las Palmas. Hiperdino, síť místních obchodů. Nákup dobrůstek a návštěva Caeho. Milý chlapík. Jako vždy. Aj jeho spolubydlící Julie. Lehce plánujem co dělat další dny, jak to logisticky sfouknot, uléháme kolem půlnoci s plánem třídenního treku po horách. A jak řekli tak i ráno udělali. Došli nakoupit do nejbližšího Sparu. Koukli na pláž. Počkali na Caeho až nám vytiskne mapy z google maps a hodí nás do nějakého výchozího bodu některého z ozajstných treků na ostrově. Hází nás do vesničky s příznačným názvem Teror. Tu jsme si vybrali především podle jejího jména. Měli jsme ji zakroužkovanou na mapě, kterou rozdávali zadarmo na letišti. Ostatně, zakroužkovali jsme si ještě několik míst s příslibem, že pokaždé když místo projdeme tak si jej odškrtneme. Aby v tom všem byl pořádný pořádek. Takže první nike. Odsud se vydáváme do kopce. Neb dalším bodem je nejvyžší bod ostrova Pico de las Nieves. A jak známo nejvyšší body jsou nahoře. Cestou potkáváme milé lidi. „heee, umíte anglicky??“, „jo, umíme“, „nahoře je sníh“. Hmm, dobrý vědět. Jsou z toho nějaký vyplesklý. Nějakej sníh tam byl. No a? celej den se tak nějak motáme v mraku. Procházíme pěknými místy. Chvilku to vypadá jak na vysočině, chvilkama jak v Blairwich. Cestou se snažím ochutnávat místních plodin co to jde. Našel jsem jeden jedlý kaštan a tyčinku Twix, sice trochu podupanou turisty ale jinak docela jedlou. Docela unaveni končíme kolem půl osmé místního času kousek pod vrcholem. Celý den mrak a chvilku před setměním odměna v podobě klesnutí vodních par tak, že z celého ostrova na chvíli byl vidět právě a pouze jen ten vrchol a jeden přilehlý kopec. Chceme ulehnout na takovou plošinku ale páč trochu foukalo a vůbec byla eště trochu i kosa, rozhodnem se pro závětří na úbočí kopečka. Má to sice nevýhody v tom, že se člověk musí bokem zapřít o nějakou tu kosodřevinu, ale teplo je teplo. Já se něžně přitulil k takové borovičce a docela za nedlouho usnul. A pak se probudil asi v jednu. A poslouchal jak Lůca nemůže spát páč jí je kosa. A Arnošt jak nemůže spát páč mu sice není kosa, ale svítí měsíc a on jako každý zamilovaný romantik na něj čučí a myslí na svou milou. Bradin je ignorant. Ten chrápal jak špalek až do rána. Kdy už se nám ostatním nechce spát nikomu a Arnošt dokonce už byl na procházce. Svítá a je bez nadsázky přenádherná scenérie sluncem zalitých vrcholků kolem nichž se valí mraky. Je to vskutku dechberoucí až si z toho konečně uvědomujeme jako že jo, že sou ty prázdniny. Dáme nějakou snídani na kopci. Porozhlídneme se po ostrově který máme kolem do kola jak na dlani a rozhodujeme směr naší další cesty. Nechci se Caeho nějak dotknout ale mapy co nám vytisknul z google jsou tak trochu na hovno. A tak se orientujeme jen podle té co si Lůca vzala na letišti. Směr je jasný. Na Západ Vávro na západ. Máme i GPS, ale to je proti pravidlům čundráka, tak ji vytahujem pouze na uložení pozic kde jsme spali. Motáme se po horách. Jsou super. Každý kdo byl někdy chodit na horách ví o čem píšu. Krajina se různě mění. Sopečné ostrovy jsou velmi pěkné. Druhý den mi došlo jídlo. Jsem byl nějakej rozežranej a línej nakoupit v údolí. Ani mi to zas tak nevadilo. Aspoň shodím ty kila ze zimy a budu pěkný v plavkách. Pak si tak o dva dny pozdějc sedíme na kopci, kde ordinoval Xavier the Fireworker a jídlo dochází už i ostatním. A taky i voda. Jen malá odbočka ke Xavierovi. To je takový pán, který chodí po lese s plamenometem a řízeně ho zapaluje, aby ho zregeneroval. Aspoň tak nás informovaly informační tabule podél některých cest. V jeden okamžik dochází k demokratickému hlasování o dalším směru cestování a jeho vyústěním je rozhodnutí pro malou lesní pěšinu směrem do údolí. Sice vede asi jen padesát metrů do lesa ale zato končí nádherným pramínkem. Arnošt, jediný který ještě nezačal pít vodu z potoků, aby se neposral, s radostí vylévá své poslední dvě deci a napouští si do láhve dva litry hnědé břečky z pramínku. Nenechá se však zvyklat a za všeobecného posměchu nechá pramínek odtočit a nalévá po chvíli naprosto křišťálovou a průzračnou vodu. Ochutnává, dává ochutnat. A to byla dobrota. „tak super čistou a lahodnou vodu z hor jsem ještě nepil“, „výborná“, „luxusní“ ozývá se z řad cestovatelů. Neváháme a vyléváme své láhve s vodou z potoků a napouštíme si také a pijeme co to jde. Je totiž notné udržovat pitný režim. Poslední si znovu nalévá Arnošt a jako nevěřící Tomáš přeci jen ještě jednou koukne na lahev ve které si líně plove jakási zvířena. „fuuuj, to je hnusná voda“….. no nic. Pokud vím nikdo se nijak zásadně neposral. Rozhodli jsme se tak nějak svorně, že už je čas jít do civilizace. Mimo jiné i proto že, jsme si ukládali do GPS pozici pramínku a zjistili, že už jsme dva dny totálně mimo kurs co jsme si mysleli a netrefili jsme cílové město asi o třicet kilometrů. Za padajícího slunce docházíme do města San Nicolas. Nohy bolí jak prase, páč jsme za posledních pár hodin slezli asi 1700m převýšení. Nakupujem zásoby a lehce pojíme a popijem v hospodě u kostela. Přes město se nám k moři už nechce chodit. Složíme se na tágo a usínáme na útesu za přístavem. Je teplo. Spíme na šutrech jako dudci. Ráno je cíl dorazit do toho města co jsme minuli. Po pobřeží. Najdeme si takovou pěknou cestu a hodinku po ní jdeme abychom zjistili že najednou končí. Kousek se vrátíme k odbočce bychom zkusili i jinou část této cestičky abychom zjistili že po půl kilometru stoupání taky končí. A to docela nevybíravě. Ještě pár kroků a spadli bychom jak švestky z kolmé stěny rovnou do burácejícího moře. Trochu skroušeně se vracíme zpět do přístavu a rozhodnem se pro stop. Po nějakém tom občerstvení v místní nálevně, páč autobus jede nejdřív za tři hodiny. Já si zamluvil Lůcu abychom měli větší naději na úspěšný autostop. Stoupnem si na křižovatku, zvednem palce a koukáme na Arnošta s Bradinem jak si sednou na zahrádku hospůdky asi dvacet metrů od nás a poručí si první pivo. Za chvíli druhé a pak třetí. A nám ne a ne někdo zastavit. Až asi po půl hodině taková oprýskaná dodávka se třemi pasažéry. Piluju svou španělštinu a ptám se „por favor, eeee, esta possivel, eee mais otra duas eee Amigos???“ odpovědí je „no“ takže nasedáme jen s Lůcou a za chvilku užíváme serpentýny. Užívá si je i řidička. A spolujezdec, co pustil rádio pěkně nahlas. Aj babička co s náma seděla v zadu. Za chvilku si všichni zpívali. Lůca si pobrukovala a já se přidal v písničce Guantanamera, právě tím „guantanamera, tu du du, guantanamera, tu du du, guantanameeeeeraaaaa, …“. Jooo prázdniny. Hukot jako prase. Škoda jen, že když nás vyhodili v Agaete, tak jsem si pustil po několika dnech telefon co se vypnul kvůli prázdné baterce a přišla mi sms „Kuba umřel, mama“ a pak se zase vypnul. Jak se to houpe, ty nálady. Koupili jsme si láhev vína a čuměli na moře a já vzpomínal na Kubíčka, člena naší rodiny. Dogu. Po nějakejch dvou hodinách přijeli i kluci. Docela rozevlátý, neb se jim stop moc nedařil a tak čekali v té hospodě na autobus skoro celé ty tři hodiny. Motali jsme se po městě ve kterém právě začínalo karnevalové veselí u příležitosti konce zimy. Takovým nepsaným pravidlem tu trochu je, že se chlapi převlékají za ženské, a všelijak se nakrucujou. A převlékají se za docela i pěkné ženské. Jen ty chlupaté nohy a fousaté tváře nic moc. A holky se tam převážně převlékali za úplně hustý, no jak bych to řekl, byli jsme v přístavu, takže takový přístavní děvky. Ale musím říct na ty mladší ročníky vskutku radost pohledět. Moc nás to přeci jen neba a tak jsme vyrazily dál na sever busem do městečka Galdar. Trochu jsme ho po několika chvílích překřtili na Gondor. Město na severu na pokraji banánovníkových plantáží. Cíl maják na výběžku na severozápadě. Ponořili jsme se do spleti uliček mezi banánovníky a nachodili několik kilometrů až se čas pomalu nachýlil. Cae s Leyre, kteří se za námi měli původně vydat nakonec odvolali a tak jsme zůstali sami. Na takové křižovatce mezi plantážemi. Hladoví, žízniví, bez jídla, bez pití. A hle, malý vývěsní štít. Hospůdka. Inu proč ne. Přátelské prostředí, v rohu televize s fotbalem. Pár štamgastů. Malý bar. Nikdo ani slovo anglicky. Arnoštova brilantní španělština. Máme hlad, nemáme moc peněz. Po chvilkovém monologu paní za barem, ze kterého jsme chytli tak maximálně crocketas, ji Arnošt vysvětlil, že ji nerozumí a že si dáme od každého trochu. A nějaký piva. A jak řekli tak udělali. A netrvalo dlouho a začla socializace. V hospodě přibývalo lidí. Sympatický šenkýř se staral o své zákazníky vskutku mistrovsky. Když někdo přebral, zavolal mu odvoz, nasoukal ho do auta, zabouchl dveře a odlifroval. Starého dědu s podpůrbnou stoličkou, potulného hudebníka s rozvrzanou kytarou a bůhví koho ještě. Do nás lil nějaké chupitos. Aj mi do něho. Objevily se snad všechny sorty z přilehlých vesnic. Mladí, staří, akolkoholici, příležitostní pijáci, tlusťoši, tlusťošky, šampóni i jedna úplná kočička. Celý to tam docela žilo. Jak v hospodě tak před hospodou. A taky se pomalu začalo připozdívat. My v prvním kole zaplatili za 4 lidi pozor !! 40 euro. A tak jsme to oslavili. Lůca si ustlala na baru. Arnoštovi pořád říkali ať se o ní trochu stará a že můžem spát v přilehlé kulečníkové herně. Já s Bradinem na baru řešil nějaké vyšší otázky. A nakonec když jsme již usoudili že je vskutku čas jít spát, dostali jsme ještě nějaká piva na cestu a s písničkou na rtech odešli do dálav. Na pobřeží jsme si ještě s Brainem dali nějaké suché drinky a vytuhli. No dálavy to úplně nebyly, podle google maps, jsme ušli asi sto metrů od hospody za první zatáčku a tam s sebou plácli na zem. Já se ráno vzbudil asi první. Svítalo nad mořem nad Gondorem. Nad námi stála Toyota s nějakým chlapíkem co nechápal co tam děláme. Usmál jsem se na něj a mávnul. On mávnul taky a odjel. Spali jsme ještě chvíli a vakoukli když slunce již trochu povystoupilo na obloze. Bylo vtipný rekonstruovat průběh večera. Ne všichni si pamatovali všechno a rekonstrukce odhalovala vskutku zajímavá překvapení. Pěkné taky bylo, že jsme spali asi pět metrů od skládky. Kolem nás piva, voda a tak vůbec. Trochu jsme poseděli, zabalili, pokoukali a odešli vstříc poslednímu dovolenkovému dni. Cesta do civilizace. Obídek v restauraci. Po včerejší socializaci jsme i chvilkami měli pocit že nás tam docela dobře znají. Cesta do Gondoru. Potkání českých a polských erasmaček. Přestup na bus do Las Palmas za Caem a Leyre. Tu jsme akorát odchytli, když odjížděla domů do Madridu. Pláž. Zevling. Čumium. Pivko. Ultračumium. Domů. Zabalili. Pospali. Letiště. Výtuh v letadle. Bratislava. Chvilka napětí, zda Bradinovo auto zůstalo stát na parkovišti nedaleké IKEAi. Zůstalo. Cesta do Prahy. Náměstí Míru. Cesta do kanclu do Dejvic. Definitivní konec dovolené. Realita všedních dnů.
