OPT TJ Kotva Braník

AŠSKO – SMRČINY

Naše rozšířená skupina VHT ve složení Honza Dušek, Vláďa Martínek, Mirek Martinů, Jirka Třešňák, Eva Vachtlová, Jarka Vančurová, Jirka Vojta a Zlata Pokorná navštívila v květnu 2012 nejzápadnější část naší republiky – Ašský výběžek. Nachází se zde horská skupina Smrčiny, která zaujímá většinu území Ašského výběžku. Při tom větší a nejvyšší část pohoří - Fichtelberg (německé synonymum)  leží západně od státní hranice na území Německa kde horou Schneeberg dosahuje výšky 1051m. Území je převážně zalesněno a to smrkem, místy je les smíšený. Je zde hustá síť značených i neznačených cest. V Německu     je však toto značení nedostatečné až zavádějící, očemž jsme se přesvědčili, a nedá se srovnat se značením u nás. V Německu jsou  na vrcholech i v úbočích zajímavé žulové skalní útvary.

První den, po ubytování v v pensionu v Aši, jsme podnikli kratší asi 11ti  kilometrový výlet. Z Aše jsme vystoupali na blízký kopec Háj (758m) kde je sportovní areál a hezká kamenná 25m vysoká rozhledna. Je z ní kruhový rozhled do velké části Smrčin. Na východě je vidět táhlý hraniční hřeben, na západě pak centrální, vysoký masiv Fichtelbergu. S Háje jsme sestoupili do údolí potoka Bílý Halštrav a pokračovali do vsi Dolní Paseky kde je volně přístupný, chutný minerální pramen, avšak s mírným odérem sirovodíku. Vyvěrá ve sklepě hezké, udržované budovy. Přes nízký, zalesněný hřeben jsme se vrátili do Aše.   

Druhý den jsme odjeli do oblasti Schneebergu. Z místa zvaného Karles kde jsme nechali auto, jsme vystoupali značenou cestou na vrchol Schneebergu (1051m). Z cesty jsme krátce odbočili ke skalnímu, žulovému útvaru zvaný Haberstein. S vrcholu jsme sestoupili kolem dalších skal Nusshardts a Seehütte zpět na parkoviště. Cestou jsme míjeli velkou skupinu německých pensistů – turistů. Díky jazykovým schopnostem Jirky Třešňáka a jeho šarmu jsme se dověděli od ženské části skupiny, že jejich rodiče i ony sami pocházejí ze severních Čech. Od jejich průvodce jsme zase zjistili, že zvláštní přízemní stavba s věžovitou, zdaleka viditelnou nástavbou, je bývalá monitorovací stanice americké armády. Obsluhovalo jí 30 vojáků a zařízení bylo umístěno ve třech podzemních podlažích. Dosah stanice byl údajně až do západních částí bývalého Sovětského svazu. Celý okruh měřil 15 km   

s převýšením 300m.

Třetí den jsme opět odjeli do Německa. Auto jsme nechali na parkovišti u osady Meierhof.a podnikli okružní výlet přes vrchol Rudolfsteinu (866m). Šli jsme pohodlnou avšak nedostatečně značenou cestou. Po kratším asi dvou kilometrovém „zakufrování“a  na konec kratším strmém stoupání jsme došli na vrchol. Zde je menší skalní město kde jsou 10 až 15m vysoké skalní věže. Přímo u skal je hezké tábořiště kde jsme s chutí poobědvali. Ke konci výletu nás zastihla silná bouřka. Měli jsme štěstí. S prvními kapkami deště jsme doběhli k autu. Výlet byl dlouhý 14 km s převýšením 350 m.

Čtvrtý, poslední den jsme se vydali do nezápadnějšího místa naší republiky – Trojmezí. Jméno přesně odpovídá zeměpisné situaci. Historicky se zde stýkaly hranice 3 státních celků, Českého království, Bavorska a Saska což v poněkud posunuté mezinárodní situaci platí i dnes. V nedávné minulosti to byly ČSSR, NDR, NSR. Dojeli jsme do osady Trojmezí a odtud 4 km po značené cestě podél potoka Rokytnice na státní hranici. Cestou jsme zaznamenali stopy po bývalé „železné oponě“. Místo je hezky upraveno, jsou zde českoněmecké informační tabule, lavičky a začíná zde vytyčení státní hranice České republiky mezníkem č. 1. Do Německa jsme přešli přes hraniční potok po dvou nových lávkách U sousedů se dostanete autem prakticky až ke hranici. Pokračovali jsme pohodlnou, značenou cestou jižním směrem a kopírovali tu blíže tu dále hranici. Minuli jsme zajímavý pomník věnovaný biologovi Arno Ritterovi, který se začátkem minulého století zasloužil o obnovu chovu perlorodek v potoce Rokytnice, jejichž výskyt je dnes velká rarita. Značka nás dovedla do vesnice Oberprex, kde jsme se zastavili na pivo v útulné hospůdce Zur Linde. Paní hostinská byla překvapena, že vidí české turisty a dala nám každému na památku krabičku zápalek s hezkým emblémem hostince. Posilněni jsme pokračovali do vesnice Sigmudsgrün. Za vesnicí nás značka zavedla do neprůchodného močálu u hraničního Lučního potoka. Po několika minutách jsme našli správnou cestu, která nás dovedla do vesnice Fasmannsreuth a pokračovali bez problému pohodlnými lesními cestami do cíle výletu na silnici poblíž osady Schönlind. Za Fasmannsreuth jsme objevili, díky tabulce u cesty, v hustém lese asi po 50ti m udržovaný hrob francouzského vojáka z dob napoleonských válek. Řidič Jirka Vojta s pochopením přejel ze začátku do cíle, a mohli jsme absolvovat výlet touto zajímavou, přesto málo navštěvovanou oblastí na západní straně naší hranice a nemuseli jsme se vracet  na začátek. Výlet byl 18 km dlouhý s převýšením pouze 100 m.

Závěrem lze konstatovat, že zájezd se nám velice líbil. V rozsáhlých lesních komplexech s překrásnými sceneriemi lze uskutečnit fyzicky nenáročné, atraktivní výlety různé délky a náročnosti. Celá oblast je autem dobře přístupná, turisticky málo využívaná. V době naší návštěvy jsme na německé straně, vyjma okolí Schneebergu, potkali asi 5 turistů. Poznali jsme jen menší část tohoto území, které na nás turisty stále čeká!